Whoever Decided To Turn Daisy Bell Into A Spooky Dookie Creepypasta Song Is Fucking Evil. That Computer

is there a problem user tommyinnit fanblog?

i fear theres no context for this exactly but im claiming tommyinnit as czech

dont be scared cisgenders, i am a normal bus. come closer.

Do you love the color of the sky, Mr Minecraft?

Hi

I’m back on my shit again

This one took so long to do, probably the longest I’ve spent on an artwork? (The earliest part made was made on August 23rd) (Edit: SHIT FUCK JULY NOT AUGUST FUCK I’m LOSING MY SENSE OF TIME GOD DAMNIT) (edit 2: in other news, my idiocy has already been spread and it is too late)

So that’s fun (I was giggling like a madman when I was close to finishing this)

God I hope the words on top stopped idk how many of you from panicking or feeling blind fury like I saw in the tags of the last one. (Though the fury was so fucking funny)

Before I start rambling, I want to mention the fact that Phil is never looking at the sky around him, but at the faces and expressions of his friends.

There are two more people in addition to the sbi and Kristin from the last one. Tubbo and Ranboo, whom I just consider sbi++ tbh.

First one is none other than Miss Kristin herself. I actually used a picture from their Instagram as reference for their clothes. I actually straight up imagine this was from their wedding day or smt. I hope I drew Ms Kristin okay. I’m still figuring out how to draw her tbh.

Second is Wilbur Soot. So when I was drawing all of them, I was thinking of what expressions they all would be making. Like Kristin and Phil would be all happy and stuff. And the idea of Wilbur just fucking grappling with the idea that if Phil drops him, it’s fucking over. He’d be done for. Dead (maybe). That idea was funny to me for some reason. So I imagine he just has a look of acceptance/fear while Phil is trying to figure out if he’s okay.

Third is Tommy. He probably gets dropped. L. Because you probably don’t carry someone like that while flying. (Probably because how am I supposed to know.) Tommy is just fucking screaming his lungs out btw.

Tubbo! He actually fucking fell. I asked my friend, “Help me make a decision. Tubbo and Phil. Cute. or Chaos.” “chaos” “CHAOS IT IS” So the idea, in my head, is that Tubbo was originally given a piggy back ride. Tubbo, chaotic, just sort of climbs Phil like a jungle gym or smt and sits on his shoulders. It was great for like five seconds and then he fell. You fucking bet he’s grappling with the idea of death.

Ranboo. The one picture I had in my head the whole time I was drawing them was just. “L o n g c a t.” Cause Ranboo was drawn in such a way that I was thinking of cats being picked up.

Techno. Again, that’s not the way you hold someone while flying but yeah. Techno is probably the only other person to not feel fear in this whole thing. The first being Miss Kristin

(It seemed fitting for Ranboo and Techno to have the aurora scene)

And the last one. Idk man I just wanted to draw a god.

This is the Angel of Death, between storm and chatters.

(The feathers mean nothing, they’re just a nice transition)

(If you made it here, please, please, please, consider reblogging. Thoughts in tags or not, I will appreciate you so much)

themmm

(idk what im doing i hate rendering)

random musings: whenever i draw 2 characters with different color palettes i get so confused abt what to do with the background and i think it's still kind of janky but can't be bothered sorryy. Clawdeen didn't change that much but Draculaura definitely did. I like the bat eyeliner from the sketch but went with more of a puppyliner, which i also like. also open mouths and lips are hard.

leo bi and both :3

if ur lgbt im curious: pls rb with ur sign, orientation and if ur a coffee or tea person

I submit to you that the most iconic feature of any animal is either unlikely or impossible to fossilize.

If all we had of wolves were their bones we would never guess that they howl.

If all we had of elephants were fossils with no living related species, we might infer some kind of proboscis but we'd never come up with those ears.

If all we had of chickens were bones, we wouldn't know about their combs and wattles, or that roosters crow.

We wouldn't know that lions have manes, or that zebras have stripes, or that peacocks have trains, that howler monkeys yell, that cats purr, that deer shed the velvet from their antlers, that caterpillars become butterflies, that spiders make webs, that chickadees say their name, that Canada geese are assholes, that orangutans are ginger, that dolphins echolocate, or that squid even existed.

My point here is that we don't know anything about dinosaurs. If we saw one we would not recognize it. As my evidence I submit the above, along with the fact that it took us two centuries to realize they'd been all around us the whole time.

concept playlists;

you’re lying on mossy forest floors, slowly transforming into a nymph, your fingers are turning into flower vines, your limbs are bleeding honey & growing thick skins of sepia bark, wings sprout in between your shoulder blades. your breath sounds like the wind. fireflies litter the air above you

you’re hold up in an abandoned church, outside there’s a raging storm & a horde of zombies roaming around, pressing up against the entrance doors. you & a small band of survivors are staying inside for the night in hopes to ride the bad weather out. you take first watch & listen to these tunes on an old ipod while everyone else tries to get some rest & the undead crawl outside, awaiting the taste of human flesh.

you’re in your boyfriend’s pickup. he’s asleep in the passenger seat, you’re driving without a destination in mind & you have the window down as you let the cool night air whip against your face in a state of pleasant delirium you’re on a rooftop somewhere, there’s 5 am air on your skin, streetlights glint like coins at the bottom of wishing wells from where you sit. you’re feeling peaceful for the first time all week

you’re lying in the middle of a crop circle forty miles from your grandma’s old house waiting for aliens to come and abduct you

it’s four pm in the afternoon and you’ve got your head in the lap of the only boy you’ve ever loved & you’re reading jane eyre & he’s sipping on tea & it’s the kind of weather where it’s just warm enough for you to pretend it’s summer & it’s drizzling & you’re listening to the rain beat softly against the windowpanes you’re curled up in bed as it pours outside, there’s a citywide blackout and the last candle you had left has finally blown out, but you feel strangely at peace within the warm, all-consuming dark

you’re making out in the bathroom of a house party with someone that makes you feel like you’ve swallowed the sun you’re standing amidst a city you burned to the ground. the apocalypse has come & gone. all that’s left is ashes & mortar & sad bones but you’re feeling empowered. a slow smile creeps up your lips as you realize how you’ve always wanted to watch the world burn you wander into wonderland and now you’re suddenly being crowned fairie queen, apparently there’s a prophecy waiting to be fulfilled  it’s mid morning but it’s dark outside from the rain. you thought the tapping on the window was from the rain but it’s actually a crow that flickers out of sight when you look directly at it you’re sipping on cherry cola by the pool on a lazy sunday & you’re feeling younger than you’ve ever been you’re summoning old ghosts in an abandoned parking lot on a smoggy thursday night

hrozně milý moment mezi tak nějak antagonistkou a hlavní postavou, měly by skončit spoluuu <33

čas na druhou pohádku a hned z prvních asi dvaceti minut se mi to velmi líbí, aesthetic i dialogy přímo zabíjí

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevstupují. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)